Lidé přicházejí do terapie ve chvíli, kdy trpí.
Cítí se zavaleni, ochromeni, neví, jak dál a mnohdy ani proč.
Obrazy utrpení jsou různé.
Může jím být svíravá úzkost, strach, hluboký smutek či osamělost, pulsující vztek, zžíravá žárlivost, ale i pocity bezmezné prázdnoty či nudy.
Trpí-li duše dlouho bez povšimnutí, začíná trpět i tělo.
Mohou se objevit migrény, bolesti zad, zažívací či jiné obtíže anebo tělo ztuhne a znecitliví.

Příčiny jsou mnohé, ne vždy zjevné.

Někteří se možná octli v situaci, která je pro ně nová, neznámá a tíživá  (rozchod s partnerem, úmrtí blízkého člověka, výpověď v práci, nemoc, …), a zdá se nad jejich síly ji přijmout a projít skrze ni dál.
Jiné zase možná tíží hlavně ta skutečnost, že nepříznivé situace (rodinné, pracovní, partnerské…) se jakoby náhodou stále opakují, v důsledku čehož se život dlouhodobě jeví jako hluboce frustrující.
A někdy je možná až neúnosná celá prožívaná realita, která se náhle a nečekaně octla za hranicemi jejich dosavadního vnímání. Cítí se zmatení, vyděšení a ztracení v proudech neznámé energie a obrazech neznámých vzorů a světů.

Utrpení k životu patří.
Je jeho nedílnou součástí a výzvou k zastavení.
Samo o sobě ale Smysl nemá. Ten vyrůstá až s postojem, jaký k němu zaujmeme.

Když od bolesti utečeme, ona nezmizí, “zmizíme my”. Náš život se zploští a šance k léčení, ukrytá v hloubce, bude čekat na další příležitost.
Když se zastavíme a dotkneme se jí, začne se pozvolna rozpouštět, srdce otevírat, tělo uvolňovat. Náš život se prohloubí a proud energie bude opět plynout.